The 4-Hour Workweek vychází v češtině

Knížka Tima Ferrise The 4-Hour Workweek, o které jsem psal,  nyní vychází pod názvem Čtyřhodinový pracovní týden i v češtině. Stejně jako Allenovy knihy o GTD je vydává Jan Melvil Publishing, podle jejich webu také brzo vyjde překlad Zen to Done od Leo Babauty, a to pod názvem Zen a hotovo (výmýšlet vhodný překlád názvu Babautovy a Allenových knížek musela být lahůdka, Ferris to udělal o dost jednodušší :-).
Melvilův dosavadní výběr knížek k překladu je rozhodně zajímavý - uvidíme s čím dalším zajímavým vydavatelství přijde ...

Žrout času email a co s ním

Asi každý, kdo k práci používá počítač bude souhlasit s tím, že zvládání emailu (už samotný častý výskyt tohoto slovního spojení mluví sám za sebe) je v dnešní době docela výzvou. Nemluvím o spamu, ten už dnes řeší filry tak dobře, že je to problém spíš pro techniky (zahlcování sítí a serverů), ne pro uživatele. Mluvím o neúměrně nabobtnalé komunikaci. 

V návodech, jak se vypořádat se záplavou emailů, z nichž téměř každý vyžaduje nějakou reakci (a pokud ne, tak i samotné přečtení a vyhodnocení zabere nějaký čas), najdete často rady typu "omezte email na maximálně 2 hodiny denně". To mi přijde docela šílené ... Pokud pracujete 8 nebo 9 hodin denně, věnujete čtvrtinu (!) svého času emailu?  Myslím, že to není o stanovení limitu, i když ten může pomoci vám si uvědomit, kam až to zašlo. Ale pak by měl být spíš tak 1/2 hodiny, v některých případech možná max. hodinu. Spíš než o časovém limitu je dle mého zvládání emailu o přístupu k němu.

Pojďme se tedy podívat, jak na to. Největším nepřítelem efektivity v této oblasti je fakt, že my sami nebo lidé se kterými komunikujeme, používají email nevhodným způsobem. Nabízím přehled nejčastějších prohřešků a tipy, jak se s nimi vypořádat (přehled určitě není kompletní, ale snažil jsem se vypíchnout alespoň ty hlavní):

• Nevhodná volba komunikačního prostředku. Lidé často volí email tam, kdy by bylo lepší zavolat nebo se zastavit osobně, zvlášť pokud jste v jedné budově. Důvody jsou různé - často je to například nejistota v osobní komunikaci, předpokládají, že do mailu myšlenku lépe zformulují. Může jít i o snahu mít "důkaz" o tom, že například informaci předali, jak se k nějakému problému vyjádřili apod. Mimochodem, použití nevhodného komunikačního kanálu je velmi časté nejenom u emailu, ale prakticky při veškeré elektronické komunikaci - je poměrně mladá a lidé se ještě nenaučili rozlišovat vhodné volby. Často vám např. někdo pošle přes instant messaging komunikaci zprávu, která nevyžaduje okamžitou (instant) odpověď a právě email by byl vhodnější. Trochu z jiného soudku, ale dnes typické, je upozorňovaní bloggery na jejich nový článek na twitteru - přitom lze předpokládat, že 95% jejich followerů také odebírá RSS kanál jejich blogu. Zbytečná duplicita ... Ale zpět k emailu: "obrana" je v tomto případě nesnadná, protože jediná možnost je vychovávat ostatní, alespoň ty, se kterými komunikujete nejčastěji. Prostě svým kolegům a podřízeným vysvětlete, co vám mají posílat emailem a co ne. Chce to trpělivost, ale je to možné. Testováno na lidech :)
• Očekávání okamžité reakce. Vlastně souvisí s předchozím bodem. Pokud někdo potřebuje rekci ihned, neměl by používat email (leda že vám potřebuje poslat např. podklady k následnému telefonátu). Bohužel možnost často vyvolává očekávání (a proto je mimochodem také polovina lidí otroky mobilních telefonů, protože možnost vzít hovor takřka kdekoliv a kdykoliv vede k očekávání, že jste pro každého trvale na příjmu ...). Už se Vám asi stalo, že vás někdo hodinu nebo dvě po poslání mailu urgoval o odpověď a divil se, že na emaily nereagujete ihned. I zde je třeba vysvětlit okolí, na co je email určen a na co ne. Zde je výchovu možné podpořit tím, že těm, co nechápou, že email není real time aplikace, budete cíleně odpovídat s prodlením, i když na okamžitou reakci zrovna máte čas. Věřte, že se přizpůsobí ...
• Mor jménem Carbon Copy.  Rozšířeným nešvarem je posílání emailu v kopii (CC:) dalším lidem, kterých by se třeba jen vzdáleně mohl týkat. Často jde o alibismus - dáme do kopie kolegy, protože kdyby něco, tak "vždyť jsi o tom věděl, poslal jsem ti kopii a nic jsi nenamítal". A příště zase z alibismu dají do kopie oni nás. Takže všichni víme o všem, ale nikdo se pořádně nedostane ke svojí práci. Každý čte kopie mailů (o jejich několikastránkových přílohách ve wordu nemluvě) a jejich přílohy, protože co kdyby mu za týden někdo řekl "vždyť jsi o tom věděl ...".  Získat názor kolegů (rovná se učinit je spoluzodpovědnými za rozhodnutí) je také snadné - přepošlete email s otázkou "Co si o tom myslíš?", případně "Jaký je tvůj názor?". Alibismus zase někomu vygeneroval pár (desítek) minut práce ... A čím víc lidí je v kopii, tím víc - domyslete sami. Takže dávají vás alibisté také do CC:? Jediná možná obrana je odmítnutí, např. "Nezlob se, ale tenhle projekt se mně netýká, pokud bych to měl celé číst a být za to spoluzodpovědný, nestihl bych ten a ten projekt. Přílohy jsem tedy nečetl, pokud opravdu potřebuješ moje zapojení, domluv si to s mým šéfem, ať mi na to vyhradí potřebný čas. Díky za pochopení". Důležitá je pasáž "přílohy jsem nečetl" nebo "četl jsem jen prvních pár vět" - alibistovi se nepodařilo vás "namočit" a příště to už snad neudělá. A pokud ano, postup už znáte.
• Dlouhé maily. Je neuvěřitelné, jak dlouhé emaily jsou někteří lidé schopni napsat, když (a opět, jsme u prvního bodu) by stačil krátký telefonát. Problém totiž je, že do emailu tito lidé vypisují zaobaleně i "odpovědi" na vaše očekávané či možné reakce, přitom v telefonu by hned znali tu skutečnou a nemuseli by řešit všechny možné eventuality. Obrana je opět výchovná - pokud vám někdo napíše dlouhý email, místo psaní odpovědi mu zavolejte ...      
• Zahlcený Inbox. Pokud je vaše složka Doručená pošta trvale přeplněná, vede to k tomu, že se mnohým emailům věnujete opakovaně - x krát je otevřete a zase zavřete, protože třeba ještě nemáte podklady k odpovědi, záležitost není prioritní nebo se vám do ní třeba nechce. Samotná halda emailů v inboxu vede k časovým ztrátám a také ke stresu z pocitu nezvládání. Počet nevyřízených zpráv narůstá nejenom odkládáním jejich vyřízení, ale i tím, že si některé necháváte jako připomínku nějaké záležitosti, která ovšem není absolutně aktuální. To je samozřejmě v rozporu s GTD, nicméně na druhé straně - teoreticky správný postup, tzn. záležitost si poznačit do některého z ToDo listů může být při velkém množství těchto případů docela časově náročné a ubíjející. Moje rada zní: vytvořte si složky, pojmenované např. _Denně, _Týdně, _Měsíčně (podtržítko na začátku zajistí, že budou v seznamu na začátku). Do nich přesouvejte všechny maily, které nebudete řešit DNES. A vyberte složku podle toho, kdy se potřebujete či chcete k mailu vrátit. Naprosto zásadní je, aby jste rychle prolétli obsah složky dle jejího názvu, tedy _Denně každý den (nejlépe ráno), _Týdně nejlépe v pátek a _Měsíčně nejlépe posledního. Pokud pak například ve středu dostanete email, který budete chtít probrat další úterý na poradě s kolegou, přesunete ho do složky _Týdně. Do pátku pak od něj máte pokoj a v Doručené poště vám nezavazí.  V pátek (pokud používáte GTW, tak v rámci Weekly Review) jej přesunete do složky _Denně. V pondělí jej při ignorujete jako neaktuální, v úterý jej přesunete do Doručené pošty a s kolegou projednáte. V doručené poště tak máte vždy jen maily na vyřízení v daný den plus nové maily k roztřídění nebo okamžitému vyřízení. Cílem je samozřejmě prázdný inbox každý den :-). Tento postup vřele doporučuji, nicméně upozorňuji, že jeho zavedení jako rutiny k plnému užitku nějaký čas trvá, obvykle zhruba měsíc.

Doufám, že vám těchto pár rad pomůže k lepšímu zvládání emailu. Vaše případné zkušenosti vítám v diskusi.

Multitasking nebo soustředění?

V minulém příspěvku jsem se snažil poskytnout tip, jak se lépe soustředit při práci s PC na hlavní, zrovna zpracovávaný úkol. Proč se ale soustředit na jeden úkol? Nezvládne toho člověk víc, když dělá několik věcí současně? Toto téma je v poslední době na blozích, věnovaných timemanagementu a obecně osobnímu růstu celkem frekventované. Názor, že tzv. multitasking je v konečném důsledku na škodu a že ten, kdo se snaží dělat více věcí zároveň, toho dlouhodobě nakonec udělá méně, jasně převažuje.
Důvod je prostý - nároky při "přepínání" mezi úkoly. Tedy nutnost odpoutat se od úkolu A, "vplynout" do úkolu B atd. Jednoduše si to lze představit na příkladu kopání dvou jam. Pokud vykopete nejdříve jednu jámu, potom se přesunete k druhé a vykopete ji, stihnete to rychleji, než když budete "současně" kopat jámy obě: vyhodíte lopatu hlíny z první jámy, přeběhnete ke druhé, vyhodíte lopatu hlíny z ní, přeběhnete zpět k první jámě atd. Čas na "přepínání" mezi úkoly je zde reprezentován časem na přebíhání mezi jámami ...
Podobné je to při práci duševní, třeba již zmíněné práci na PC. Pokud píšete například článek, dopis nebo nabídku a od toho odbíháte k jiným činnostem, vždy když se k tomuto úkolu vrátíte, musíte zpět navázat na to, co jste už napsali. Tedy pravděpodobně znovu po sobě přečíst minimálně posledních pár vět. A to je ten běh ke druhé jámě, který bychom se měli snažit eliminovat - tedy preferovat styl práce, kdy se soustředíme na provedení jednoho úkolu od začátku až do konce. Nebo pokud nemůžeme úkol dokončit najednou (je příliš velký, nemáme dostatek podkladů ...), tak alespoň na vykonání tak velké části, aby to tak říkajíc stálo za to.
Abychom se mohli na aktuální úkol důkladně soustředit, je také třeba maximálně eliminovat různá přicházející vyrušení, ale o tom zase někdy příště...

Tip: Jak se lépe soustředit při práci na PC

Nejspíš to také znáte. Rozhodnete se pracovat na nějakém úkolu, soustředit se na něj, protože je prioritní, ale stále Vás něco odvádí. Připravujete třeba důležitý dokument či prezentaci a potřebujete najít podklady na internetu. Při jejich hledání vás zaujme ještě něco dalšího, kliknete na odkaz, pak na další, přečtete si článek, něco s diskuse pod ním. Mezitím mrknete na email, hned nahoře je zpráva, která vyžaduje vaši reakci. A tak dále ... Najednou zjistíte, že už pěknou dobu děláte něco úplně jiného, než onen prioritní úkol. Takže se k němu vrátíte, ale po chvíli přijde kolega, jestli jste se už díval na tabulku, kterou vám poslal mailem, spěchá to. Takže ji najdete a na místě s ním věc rychle vyřídíte. Zavřete Excel a máte před sebou zpátky poštovní program - kolegův email zařadíte mezi vyřízené a začnete se věnovat dalším. Na prioritní úkol si zase za chvíli vzpomenete a s tichým sakrováním se k němu vrátíte...

Opravdu se soustředit na nějaký úkol je v dnešní době plné vyrušení a podnětů obtížné obecně, ale při práci s počítačem to platí ještě mnohem mnohem víc. Při dostatečné sebekázni je možné přijmout některá preventivní opatření, jako ve vypnutí stahování nových emailů (asi ale úplně nevypnete emailový program, protože i v emailech často hledáme podklady...), problém to ale řeší jen do určité míry.

Existuje řešení, které vás "připoutá" k primárnímu úkolu a ze všech odboček vás k němu relativně rychle vrátí. Tím řešením je druhý monitor - a samozřejmě odpovídajícím způsobem nastavené pracovní prostředí. Omezením samozřejmě je to, že se jedná o řešení použitelné jen na vašem stabilním pracovišti - k notebooku si na cesty asi druhý monitor vozit nebudete. Nicméně většina z nás zřejmě většinu úkolů toho typu, které vyžadují pokud možno plné soustředění, dělá na svém stabilním pracovišti v kanceláři nebo v domácí pracovně, kde je možné připojit druhý monitor i k notebooku.

Aby tato konfigurace pracoviště splnila svůj účel, je nutné přijmout odpovídající způsob práce - na hlavním monitoru mít otevřenou pouze aplikaci ve které zpracováváte primární úkol (např. Word ve kterém píšete koncepční dokument či zprávu nebo Powerpoint ve kterém připravujete prezentaci) a pro všechny "odbočky" používat druhý monitor. Zde tedy budete mít otevřený internetový prohlížeč, emailový program atd... Po připojení druhého monitoru tedy v Nastavení zobrazení zaškrtnete volbu "rozšířit plochu i na tento monitor" a na tuto část plochy vždy přetáhnete okno "pomocné" aplikace (Windows 7 budou obsahovat klávesovou zkratku pro odeslání okna na druhý monitor - u XP a Vista tomu tak bohužel není).
Na tento způsob práce je třeba si chvíli zvyknout - mně trvalo asi týden, než se mi to dostalo do krve. Výhodou je samozřejmě situace, kdy nepracujete s notebookem, ale stolním PC - v takovém případě monitor neodpojujete (optimální je mít vedle sebe 2 monitory stejného typu) a aplikace si tudíž pamatují, kde se mají otevírat: na druhém monitoru.

Jak tato konfigurace pracoviště napomáhá soustředění na hlavní úkol je asi zřejmé - stále ho vidíte před sebou na jednom monitoru a máte mnohem větší tendenci se k němu rychle vrátit (alespoň u mně to funguje :).
Osobně se mi také osvědčilo mít primární monitor přímo před sebou a pomocný vpravo od něj. Pokud si tedy zobrazím na druhém monitoru nějaké podklady, musím mírně pootočit hlavu a je zde tedy přirozená i podvědomá snaha vrátit se k tomu, co mám před sebou ...
To, že je hlavní úkol na primárním monitoru pořád viditelný, je také důvodem, proč to celé funguje - náhrada virtuálními pracovními plochami apod. tedy fungovat nebude.

Soustředění a zaměření na právě vykonávaný úkol, bránění se vyrušování, odbíhání atd. výrazně podporuje efektivitu a produktivitu, je tedy dobré se v této dovednosti stále zdokonalovat - druhý monitor není řešením vždy a všude, ale pomáhá.

Při plánování kroťte své ambice

Jednou z věcí, na které je dobré si dávat pozor při plánování (zejména krátkodobém - denní, týdenní plán), jsou vaše vlastní ambice. Právě díky velkým ambicím se některým lidem často stává, že jsou v plnění svého plánu méně úspěšní, než si předsevzali. Vede to k nespokojenosti, zklamání, frustraci.
Příčinou nesplnění plánu ale není neschopnost nebo nekompetentnost, ale jednoduše přílišné ambice, díky kterým si toho takový člověk prostě naplánuje moc. To však následně vede paradoxně k časovým ztrátám, neboť odložené úkoly je třeba přeplánovat stejně jako celé projekty, jejichž jsou součástí nebo cíle, k jejichž splnění mají vést.
Je proto dobré snažit se opravdu dobře odhadnout u jednotlivých úkolů očekávané nároky na čas a ponechat si raději dostatečnou rezervu. Stejně tak je vhodné plánovat maximálně 50-60% času a zbytek ponechat na nečekané události (a pokud žádné nepříjdou, využijete čas na úkoly, čekající ve vašich GTD seznamech ...) - rozplánování času v práci si můžete zjednodušit tím, že si uděláte plán vždy jen na dopoledne a odpoledne vyhradíte na aktuální a operativní záležitosti. Pokud se něco důležitého a neodkladného vyskytne dopoledne, můžete se do toho také v klidu pustit a naplánované úkoly uděláte odpoledne.
Dodržení plánu, pokud máte takovouto rezervu, je opravdu snadno zvládnutelné a po čase se budete divit, že toho vlastně zvládnete víc, než když jste ve snaze stihnout toho co nejvíc rozplánovali každou minutu. Je to díky tomu, že menší časový prostor, který máte pro plánované úkoly k dispozici, vás nutí vytvořit efektivnější plán - a především více delegovat, máte-li komu.

Making It All Work - video

Obsah nové knížky Davida Allena Making It All Work stručně na videu (v angličtině):

Jedno z tajemství úspěchu

Možná také znáte pár lidí, kteří jsou velmi úspěšní, ale přitom víte, že nejsou o nic chytřejší, vzdělanější nebo pracovitější než ostatní. Někdy dokonce naopak. Zkoušeli jste se zamyslet, co je u těchto lidí základem jejich úspěchu, co mají společného?
Nepochybně se jedná o víc vlastností či návyků - třeba schopnost motivovat sebe i druhé nebo dobře komunikovat s ostatními. Je tu ale ještě jedna věc, která je dle mých zkušeností občas cizí i hodně schopným lidem. A těm zdánlivě "překvapivě" úspěšným naopak nechybí a dokáže převážit i jiné nedostatky.

Jde o akčnost nebo chcete-li akceschopnost. Rychle se rozhodnout, neváhat. Než věci dlouze promýšlet a otálet, pustit se hned do práce. Udělat sice o něco víc rozhodnutí špatných, ale zato rychle - a když se ukáží jako špatná, stejně rychle přijmout nápravu.

Spousta lidí, když má přijmout nějaké rozhodnutí, odkládá ho. Váhá, přemýšlí. Když má s něčím začít, díky váhání nachází důvody, proč to vlastně nejde. A někdy výmluvy.

Netvrdím, že je na škodu rozhodovat se uvážlivě, ale musí to mít svoji míru - nesmí to být na úkor akceschopnosti. "Akční lidé" nepřemýšlí donekonečna, jestli třeba mají rozjet nějaký nový byznys, obchodní model, marketingový kanál. Nedělají vždy detailní plány na dlouhou dobu dopředu, jejichž příprava zabere čas a odkládá start. Prostě začnou, když jsou z větší části připraveni, třeba z 80%. Vědí, že doladění těch zbývajících 20% by jim dle paretova pravidla zabralo 80% času - tedy 5x tolik. Mnozí to ani nevědí, postupují instinktivně.
Díky brzkému startu získají náskok a detaily doladí později - pokud je to potřeba. A nebo zjistí, že rozhodnutí bylo chybné a opět rychle přikročí k akci - třeba z dané aktivity vycouvají. Díky akceschopnosti nesetrvávají v neefektivním stavu.
Tento přístup vede k tomu, že se sice dvakrát spálí, ale třikrát uspějí - v konečném součtu jsou tedy úspěšní. Rozjeli pět projektů s převahou úspěchu, zatímco jejich neakceschopný protějšek je stále ve fázi plánování, příprav a zdokonalování toho prvního.

Zkuste někdy tento přístup. Správná chvíle je právě teď.

Making It All Work - povinné pokračování pro čtenáře GTD

Nový počin Davida Allena, knížka Making It All Work: Winning at the Game of Work and Business of Life, vyvolává logicky u čtenářů a uživatelů GTD nemalá očekávání. Aplikování metodiky GTD pro organizaci vlastního času (nebo lépe řečeno vlastního života) obvykle přináší významný nárůst produktivity a protože se jedná o velmi komplexní systém návyků, zpravidla je jeho opravdu plnohodnotné nasazení spíše procesem postupného zdokonalování.

Ten, kdo GTD používá, si tedy nejspíše zvykl, že svůj vlastní "systém fungování" může postupně zlepšovat (a upřímně řečeno, musí trochu dbát na to, aby ladění systému nedával přednost před samotnou prací...) a další zdokonalení systému zřejmě očekává i od nové Allenovy knížky. A svým způsobem se jeho očekávání splní - ne ale proto, že by MIAW nějak zásadně "upgradovala" GTD.

GTD je totiž opravdu komplexní a dá se říct kompletní systém, na kterém zas až tak moc k vylepšení není. Zmíněným zlepšováním systému uživateli tedy nemyslím zlepšení samotného GTD, ale spíše konkrétního "osobního" způsobu jeho aplikace, který se dle mých zkušeností opravdu případ od případu liší a někdy docela zásadně. Vylepšování tak probíhá jednak hledáním lepších nástrojů (ať už softwarových nebo třeba papírových) a dále hledáním lepších způsobů provádění jednotlivých prvků a částí procesu. A především jde o hledání vhodné aplikace této obecné metodiky na konkrétní osobní prostředí, osobnost a situaci.

MIAW tedy nepřináší zásadní obměnu GTD - pokud jsou zde nějaké změny, tak je to spíše "facelift". Mezi napsáním obou knih přeci jen uběhla nějaká doba a Allen některé prvky i terminologii jemně doladil, nicméně se jedná o detaily. Zaměřuje se ale více na části, v první knize zmíněné ne úplně podrobně. Kritici GTD často zmiňovali orientaci na mikromanagement úkolů a byť Allen celkovou perspektivu a "vyšší úrovně" zcela neopomíjel, v MIAW se jim věnuje podstatně víc. Myslím také, že na knížce jsou znát zkušenosti nabyté ze zpětné vazby od čtenářů a uživatelů GTD - při čtení jsem měl pocit, že se autor věnuje poměrně detailně právě věcem, které mohou způsobovat problémy těm, co s metodou začínají, i těm co už nějaké zkušenosti mají.

Vůbec celá MIAW je velmi detailní, řekl bych až extrémně. Autor mnohdy v několika odstavcích rozebírá, co se dá říct jednou větou. Překvapivě to ale není na škodu věci. Byť to někdy může čtenáře mírně nudit u témat, která jsou mu opravdu 100% jasná, u těch ostatních je třeba to ocenit jako spolehlivou metodu, jak každého přinutit pochopit dané téma opravdu jednoznačně. Kontrastní je to mimo jiné i proto, že mnohá polopaticky rozebíraná témata jsou věci naprosto zřejmé - Allen si toho je vědom a na několika místech se za to omlouvá. Nicméně zbytečně, protože právě v tom je hlavní síla knihy - věci samy o sobě "každému jasné" dává do logického celku, rozebere je i vazby mezi nimi tak důkladně, že funkčnost celého systému a jeho jednotlivých prvků je "nezpochybnitelná". Sám jsem si po dočtení knihy uvědomil, že nejlepším důkazem vhodnosti tohoto postupu je, kolik věcí jsem si v knize podtrhal, přestože jde o věci známé - důvodem byla mnohdy samotná preciznost definice či popisu, nepochybně užitečná.

Jednu, druhou, nebo obě? Obě!
Jak jsem už uvedl, MIAW není nějakým upgradem GTD, čtenáře možná proto zajímá, zda si tedy přečíst knížku jednu, druhou nebo obě. Odpověď je jednoznačná, obě. Téma se u obou z části překrývá, ale pokaždé je napsané trochu jinak a už to je samo o sobě pro jasné pochopení užitečné. Pro mě navíc možná o to víc, že mezi čtením obou knih uběhla nějaká doba, takže to, co jsem znal, jsem si připomněl, a také jsem našel hodně věcí k zamyšlení. David Allen v knize uvádí, že bylo pro něj výzvou napsat MIAW tak, aby kniha byla zajímavá pro lidi, co jsou s jeho prací obeznámení, i pro nové čtenáře. Zejména první část knihy proto vlastně opakuje vysvětlení GTD, ale díky novým pohledům a příkladům je dostatečně zajímavá i pro zkušené Allenovy pro čtenáře. Pak je tu část, týkající se "perspektivy", tedy práce s cíli atd. na vyšších úrovních "nad ranvejí", které je v MIAW věnován o dost větší prostor. Pro čtenáře GTD řekl bych povinné pokračování.

Takže suma sumárum: přesto, že jsem vlastně původně od MIAW čekal něco trochu jiného, zklamaný jsem rozhodně nebyl. V češtině kniha vyjde v létě a máte se tedy na co těšit - já za zapůjčení originálu tímto děkuji vydavatelství Jan Melvil Publishing.

Článek byl napsán pro server www.mitvsehotovo.cz.
Přečtěte si také recenzi MIAW na blogu Workaholica.

Proč je dobré být bohatý

Málo kdo pochybuje o tom, že je lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý , ale když vypustíme to zdraví - vyplatí se usilovat o to být bohatý (myslím nyní v tom finančním slova smyslu)?

Není sporu o tom, že štěstí nikomu peníze samy o sobě nepřinesou - takže když pomineme bonmoty typu "Peníze neznamenají štěstí, ale raději se budu trápit v Jaguáru než v autobuse", má snaha o získání finančního bohatství nějaký význam i pro obohacení vnitřní? Ne pro toho, kdo usiluje o zbohatnutí za každou cenu. Teď nemyslím jen extrémy v podobě bankovního lupiče, ale obecně to, co bych nazval vyděláváním peněz pro peníze.

Ale ten, kdo se zaměří na svůj osobní rozvoj a bohatství získá férově třeba tím, že dokáže rozjet nějaký svůj byznys nebo se stane špičkovým, skvěle placeným odborníkem ve svém oboru, dostane jako bonus navíc benefit, který je krásně vyjádřen v citátu Johna Wickera, který jsem ji připomenul při plnění blogu Motivační citáty:

Bohatství nespočívá ve vydělávání peněz, ale v utváření člověka, když ty peníze vydělává.